Podzimní fotografie

31. října 2017 v 16:33 | Kate |  Pozor, vyletí ptáček!
Mějte oči otevřené, protože ty největší nádhery jsou k vidění těm, kteří se skutečně dívají...

Use links below to save image.




photographs by Kate (to jsem já)
 

Holčička, která si hrála v lese (Strach z neznámého)

30. června 2017 v 22:18 | Kate |  Téma Týdne
Jednou jsem přistála na jakési malé planetce, uprostřed jakéhosi velikého lesa. Stromy tu byly holé a bezlisté, jelikož celá krajina byla zahalena pod vstvou sněhu. Všude okolo panovala Zima. Chodila jsem po zasněženém lese, byl tichý, mírné povětří v něm občas provětralo sněhové závěje, ale vzduch v něm palčivě mrazil. Jak jsem tak šla, potkala jsem holčičku. Malé dítě. Výškou mi byla sotva do pasu a byla bosá.
"Co tady děláš tak sama?" zeptala jsem se.
"Hraju si." odpověděla mi.
"Úplně sama? Kde jsou ostatní děti?"
"Také si hrají."
Rozhlédla jsem se okole sebe, v domění že uvidím nějaké další malé človíčky schovávat se za některým z mnoha stromů okolo.
"Nikoho tu nevidím."
"Nejsou tady." opáčila holčička.
"Proč ne? Kde tedy jsou?"
"Chodí si hrávat do kovárny. Do tohoto lesa se nesmí chodit."
"Pročpak?" udivila jsem se.
"Je tu zima a strašidelno, to všichni říkají. Kromě mě tu nikdo nechodí. Někdo dokonce zatloukl k lesu varovnou ceduli. Ale v kovárně je teplo a bezpečno, takže tam chodí všechny děti."
"Ale ty tam nejsi. Tobě snad není zima? Ty nedbáš zákazu chodit sem?"
"Kdysi jsem se jako jediná odvážila sem vkročit, vůbec to tu není strašidelné! I když mi zima je, ráda se tu vracím. Je tu klid a hodně místa na hraní! Dětem v kovárně je sice teplo, ale je stísněná a hrát se tam dá jen velmi těžko."
"Proč tam tedy chodí a nepřidají se k tobě?" nechápala jsem.
"Proč?" opáčila holčička. "Protože je tu přece zima a strašidelno..." a usmála se.
"Aha." odvětila jsem, dala jí boty, které jediné jí scházely, vrátila se do vzducholodi a letěla dál.

photograph by Kate (to jsem já)

Hřebíky a Kleště aneb do rakve a zpátky

16. června 2016 v 21:46 | Kate
Zdravím, stvořeníčka na bází uhlíku, jmenuju se Kate a toto je nejnovější článek na mém nejnovějším blogu. Píšu jej přímo ze své vzducholodi, se kterou už nějakou dobu cestuji nejrůznějšími dimenzemi, světy a paralelními vesmíry, protože to, co se děje na mé (a zřejmě i vaší) mateřské planetě mě naprosto vytáčí. Ovšem neberte to tak, že jsem si vzala vzducholoď a jen tak zdrhla od problémů, to rozhodně ne! Vše tady odsud sleduju a i takové věci (tedy spíše články o nich) se budou na mém blogu čas od času objevovat. Ale hlavně vám chci přinášet zprávy z oněch mezigalaktických cest, nápady, příběhy a články, které vás snad zaujmou (nainstalovala jsem totiž na tenhle blog hypnotizační rádiové vlny, ale jsou ještě v testování). A jelikož je tento blog nový a byla bych ráda za nějaké nové, přítomné i budoucí čtenáře, přišlo mi vhod téma týdne, které se mi tak zalíbilo, že jsem napsala článek, článek o jehož pravdě jsem se na Zemi přesvědčovala neustále. Tak si to užijte, protože nikdy nevíte, kdy na vás z nebe spadne klavír!
-
HŘEBÍKY A KLEŠTĚ aneb do rakve a zase zpátky
V letech mého útlého mladí (konkrétně když jsem nastupovala na základní školu), jsem si říkala, jak to bude úžasně skvělé, kolik si najdu kamarádů a jak budu mít dobré známky a bude mě to bavit! Splnila se jen jedna věc: známky (aspoň s něčím se můžu pochlubit *plácá se po rameni*). Po pár týdnech ve škole jsem totiž zjistila, že mě celá třída považuje za naprostého idiota a lůzra a nepravdivé pomluvy, které se vznesly bůhví odkud se staly od té doby mou charakteristikou. Tudíž aniž bych něco udělala se ze mě stal naprostý outcast, paradoxně známý po celém ročníku a brzy na to i ve vyšších. Tehdy jsem zjistila jakou mají pomluvy úžasnou moc... Doteď si říkám: proč to tak bylo? Možná kvůli známkám, které jsem tehdy měla opravdu dobré... Vlastně to nevím. Pohřbívali mě, pohřbívali mě zaživa, a ikdyž se tohle téma jmenuje Hřebík do rakve, oni by se v životě neobtěžovali dát takového outsidera do kartonové krabice, natož do rakve... Utápěla jsem se v beznaději, zmatení a bloudila jsem nekonečným labyrintem plným koutů, do kterých jsem si mohla sednout, zatímco si na mě ukazovali a smálí mé bezmoci.
Zoufalství mě donutilo připojit se k odporné sektě, ale o tom zase v jiném článku (dejte mi vědět do komentářů, pokud si přejete vědět více,) a pak se všechno stalo ještě horší. K posměškům, pomluvám a odmítavostem se přidaly výhružky smrtí, nucení plnit jejich nelidské požadavky, ze kterých kdykoli si na ně znova vzpomenu, se mi zvedá žaludek. Všichni a všechno se pro mě stalo hřebíky, nebo spíše hřeby do mé rakve, které zatloukali hlouběji a hlouběji. Na jeden si pamatuji moc dobře, mohli bychom ho nazvat "hřebík z perníku", který se mě tehdy tolik dotkl, až mě dohnal k slzám, a když to pojme dětská psychika jako byla kdysi i ta moje, je to ještě horší... To jednou přinesla jedna holka do školy před Vánocemi perníčky, na kterých byla napsána jména jejích kamarádek. Já si toho nějak zvlášť nevšímla, četla jsem si Harryho Pottera, to jsem vlastně dělala pořád, ale na mě zavolala: "Pojď taky!" já vykulená a šťastná došla k její lavici, kde rozdávala perníčky, když jsem tam došla, místo sladkého perníku jsem dostala jen hořké, přehořké: "Co ty tady děláš, pro tebe fakt žádnej perníček není!" a vysmála se mi do tváře a všichni ostatní s ní.
I teď to vidím jako zradu a ublížení, pozvala si mě jen proto, aby mě mohla vyhnat, vyžívala se v tom, že mi zatloukala rakev! Stejně jako ostatní...
Ale když mi bylo 11, nastal zvláštní zlom. Přišel člověk, kterému jsem dodnes vděčná za svou záchranu, člověk, který se sice jmenuje Zuzka, ale jelikož v tomto článku přirovnávám problémy ke hřebům, ona byla zkrátka... kleště. To si takhle kleštičky nakráčely na začátku školního roku do naší třídy, na nikoho se nedívaly, styděly se. Byly v naší třídě nové. Přes škvírku ve své rakvi, do které jsem byla zatlučena, jsem se na ně dívala a viděla jsem v nich sebe, ztracenou a odstrčenou ovečku a tak nějak automaticky jsem se na ně otočila a řekla: Ahoj! já jsem Kate!. Kleštičky se na mě zmateně podívaly, ale usmály se a řekly: "Ahoj, já jsem Z-Zuzka...". A uběhlo pár týdnů a staly se z nás kamarádky na život a na smrt, a to jsme do dnes.
Ty kleštičky vytáhly z mé rakve všechny hřeby a vysvobodily mě. Tímto ti děkuju, Zuzi, za tu největší a nejkrásnější věc, co pro mě kdy kdo udělal.
A vám všem, kterí tohle čtete a cítíte se stejně, jako se kdysi cítila já, ríkám: Netrapte se, protože každému jsou souzeny jeho kleště, které ho vysvobodí. A pokud máte skvělý život, važte si ho a snažte se být kležtičkami, které ho můžou umožnit i ostatním. Hřebům ukazujte drtič kovu a falešným "přátelům" zdvižené oba prostředníčky!
-
Snad vás tenhle článek z mého života inspiroval a líbil se vám, pokud ano, můžete ho okomentovat a občas juknout, jedním, dvěma, nebo třema očima po tomhle blogu i v budoucnosti, a číst další z mých budoucích článků. Tak zatím nashle! A pozor na hlavu, padá klavír!

Kam dál

Reklama